Arcus E1099 RKKA: Bitva o Leningrad

RKKA: Bitva o Leningrad

Dne 10. července 1941, pouhých osmnáct dní po zahájení invaze, urazily předsunuté jednotky wehrmachtu při postupu Pobaltím z hranic Východního Pruska více než 500 kilometrů a dosáhly vnějších přístupů k Leningradu. Německé mechanizované kolony pronikaly do hloubi sovětského území průměrným tempem 30 kilometrů denně a blížily se k druhému nejvýznamnějšímu městu SSSR – kolébce bolševické revoluce a místu zrodu sovětského státu. Počátkem září se Leningrad ocitl v naprostém pozemním obklíčení. Hitler byl o svém brzkém triumfu natolik přesvědčen, že dokonce nechal vytisknout pozvánky na slavnostní banket v hotelu Astoria. Jakmile však německá vojska dorazila na předměstí, plány vrchního velení se změnily: 4. tanková skupina generála Ericha Höpnera, představující hlavní údernou pěst ofenzívy, byla stažena a převelena k útoku na Moskvu.

Bez Höpnerova obrněného klínu uvázl wehrmacht na obranných liniích a strategii přímého dobývání musel nahradit dlouhodobým obléháním. Pro obyvatele města tak začala katastrofální blokáda, jež trvala 872 dní a skončila až v lednu 1944. Vzhledem k tomu, že veškeré dostupné zdroje plynuly přednostně na frontu a do zbrojních závodů, zůstalo civilní obyvatelstvo prakticky bez potravin. Neprodyšné obklíčení vyvolalo masový hladomor, který si vyžádal statisíce životů a vedl k doloženým případům kanibalismu.

Přechod k poziční válce donutil sovětské velení upustit od ofenzivní doktríny a vrátit se k maskovacím schématům, jež v srpnu 1939 schválil Výzkumný ústav obrněné techniky (NIIBT). Podle těchto předválečných předpisů se pro vozidla Leningradského vojenského okruhu počítalo s velkoskvrnitou deformující kamufláží. Jejím účelem bylo rozbít siluetu obrněnců na statických obranných pozicích, kde by jednobarevná technika představovala příliš snadný terč.

V té době dokázal sovětský průmysl masově vyrábět pouze tři základní odstíny v podobě hustých past: ochrannou zelenou 4BO, tmavě hnědou 6K a zemitě žlutou 7K. V polních dílnách posádky tyto pasty ředily fermeží smíchanou napůl s benzínem či petrolejem. Zhruba polovina povrchu vozidel zůstávala v barvě 4BO (tanky z továren v té době vyjížděly kompletně natřené tímto odstínem), zatímco zbytek pokrývaly velké, asymetrické skvrny barev 6K a 7K. Každá z doplňkových barev zabírala přibližně 25 procent plochy. Lehké tanky T-37 a T-38 většinou nesly drobnoskvrnitou kamufláž v odstínech 6K nebo 6RP, nanášenou na základní vrstvu 4BO.

S příchodem zimy se přes stávající kamufláž aplikoval běžný vápenný nátěr, aby vozidla splynula se zasněženou krajinou. Toto provizorní řešení později nahradila speciální, snadno smývatelná bílá barva B.