Německá armáda ve druhé světové válce

Dne 16. března 1935 Německo oficiálně vyhlásilo vznik Wehrmachtu — nových ozbrojených sil, které nahradily dosavadní Reichswehr. Už k 1. červnu téhož roku dostaly jeho pozemní jednotky, dříve označované jako Reichsheer (pozemní armáda Reichswehru), nové oficiální pojmenování Heer, tedy pozemní vojsko Wehrmachtu. Součástí Wehrmachtu se kromě armády stalo i letectvo (Luftwaffe) a námořnictvo (Kriegsmarine). Všemu pak velelo Vrchní velení ozbrojených sil — Oberkommando der Wehrmacht (OKW).

Bojová historie Wehrmachtu během druhé světové války

První bojové zkušenosti získal Wehrmacht ještě před vypuknutím druhé světové války — během španělské občanské války. V roce 1936 Německo podpořilo generála Franka vysláním tzv. Legie Condor. Ta čítala přes pět tisíc vojáků a zahrnovala letadla, tanky, dělostřelectvo i vojenské instruktory. Španělsko se tak stalo zkušebním prostorem pro novou výzbroj, výcvik důstojníků a koordinaci jednotlivých složek armády.

V březnu 1938 vstoupil Wehrmacht bez odporu do Rakouska. Země byla připojena k Třetí říši a událost vešla do dějin jako anšlus. Jen o pár měsíců později, po uzavření Mnichovské dohody, si Německo vynutilo postoupení Sudet — území s převážně německojazyčným obyvatelstvem. Na jaře 1939 pak bez boje obsadilo zbytek českých zemí a vytvořilo Protektorát Čechy a Morava. Tím skončilo období expanze bez většího ozbrojeného odporu — následovala už skutečná válka.

Dne 1. září 1939 zahájil Wehrmacht plnohodnotnou invazi do Polska. O několik týdnů později vtrhla do země z východu i sovětská armáda. Kampaň netrvala ani měsíc a Polsko bylo rozděleno mezi dvě mocnosti. Velká Británie a Francie v reakci na to vyhlásily Německu válku.

Dalším cílem se stala severní Evropa. V dubnu 1940 Německo obsadilo Dánsko a zahájilo útok proti Norsku, kde se poprvé střetlo s armádami západních spojenců. V květnu začala blesková ofenziva proti Belgii, Nizozemsku a Lucembursku a následně i proti samotné Francii. Německé jednotky rychle prorazily obranu a 22. června Francie kapitulovala. Do války na straně Německa se mezitím zapojila i Itálie.

Po rychlém úspěchu na západě se velení Wehrmachtu zaměřilo na další strategický cíl — Velkou Británii. V létě 1940 zahájilo letectvo Luftwaffe spolu s italskými vzdušnými silami masivní bombardovací kampaň. Každodenní nálety a útoky na britská města trvaly celé měsíce. Cílem bylo zničit britské letectvo, zlomit obranu a připravit půdu pro invazi. Royal Air Force ale odolalo — a operace byla zrušena. Německo tak poprvé utrpělo porážku.

Na jaře 1941 se Německo zaměřilo na jižní frontu. V únoru byl do Libye vyslán Afrikakorps pod velením Erwina Rommela. Itálie totiž ztrácela kontrolu nad severní Afrikou a čelila britské protiofenzivě. Díky rychlému protiútoku se Němcům podařilo situaci stabilizovat a zatlačit nepřítele až k hranicím Egypta.

Následovala balkánská kampaň. V dubnu vpadl Wehrmacht do Jugoslávie poté, co tamní vláda odmítla podporovat osu Berlín–Řím. Země byla rychle obsazena. Poté následoval útok na Řecko, kde se spojenci pokusili německý postup zastavit. V květnu 1941 došlo k výsadku na Krétu — šlo o první velkou výsadkovou operaci v dějinách. Přestože Německo ostrov ovládlo, utrpělo takové ztráty, že se nadále upustilo od rozsáhlých výsadků. Spojenci však v těchto akcích rozpoznali potenciál — zkušenosti z Kréty přispěly k formování vlastních výsadkových sil, nasazených později při neúspěšné operaci Market Garden a během vylodění v Normandii.

Po taženích v Africe a na Balkáně zahájilo Německo novou fázi války — 22. června 1941 napadl Wehrmacht Sovětský svaz. Útok probíhal v širokém pásmu od Baltského po Černé moře: byla obsazena Pobaltí, Bělorusko a Ukrajina, německé jednotky dorazily až k Moskvě. V zimě se ale ofenziva zastavila. V roce 1942 se těžiště přesunulo na jih — k Volze. Bitva o Stalingrad skončila obklíčením a kapitulací 6. armády pod velením generálplukovníka Friedricha Pauluse. Porážka znamenala zásadní obrat na východní frontě.

Koncem roku 1942 se situace zhoršila i v Africe. Po porážce u El Alameinu byli Němci nuceni ustoupit a v květnu 1943 se jejich jednotky v Tunisku vzdaly. Spojenci se vylodili na Sicílii a poté na jihu Apeninského poloostrova — zde začala italská kampaň. V červnu 1944 otevřeli západní spojenci druhou frontu v Evropě. Vylodění v Normandii zahájilo osvobozování Francie a Belgie, zatímco z východu postupovala Rudá armáda.

Na začátku roku 1945 se spojenecké jednotky přiblížily ke hranicím Německa z obou směrů. V dubnu zahájila sovětská armáda útok na Berlín. Po těžkých bojích padlo hlavní město a 8. května Německo kapitulovalo. Wehrmacht jako organizace zanikl a na podzim spojenci oficiálně rozpustili zbylé ozbrojené složky. Až po deseti letech dostala demokratická Spolková republika Německo povolení vytvořit novou armádu — Bundeswehr.

Vývoj kamufláží německé bojové techniky za druhé světové války

Kamuflážní schémata používaná na technice Wehrmachtu prošla během války několika zásadními změnami. Tyto úpravy vycházely jednak ze změn v celkové strategii, jednak z podmínek konkrétních bojišť.

V počátcích Wehrmachtu se používalo tříbarevné maskování Buntfarbenanstrich, převzaté ještě z dob Reichswehru. Vozidla mimo bojové nasazení byla lakována v polní šedé barvě Feldgrau.

V roce 1937 byl zaveden nový kamuflážní vzor: tmavě šedý základ doplněný skvrnami tmavě hnědé. V dokumentech se označoval jako Gerätanstrich dunkelgrau/dunkelbraun, případně jako „nový vícebarevný nátěr“ (neuer Buntfarbenanstrich). V létě 1940 byly hnědé skvrny zrušeny a standardem se stal jednobarevný nátěr v odstínu Dunkelgrau.

V zimním období se technika natírala bílou emulzní barvou, kterou bylo možné později snadno smýt nebo která se sama postupně oloupala vlivem počasí.

Zahájení bojů v severní Africe si vyžádalo zavedení nového pouštního zbarvení. V březnu 1941 se objevilo dvoubarevné schéma kombinující žlutohnědý odstín (Gelbbraun) a šedo-pískový tón (Grau). Tento nátěr se aplikoval přes standardní evropskou šedou kamufláž. V březnu 1942 pak došlo k úplné změně a původní barvy byly nahrazeny novými odstíny.

Úpravy se dotkly i evropského maskování: šedá barva, která se osvědčila v městském prostředí západní Evropy, selhávala v otevřené krajině východní fronty. Na jaře 1943 se proto základním odstínem stal Dunkelgelb (tmavě žlutá). Zároveň se začalo používat nové trojbarevné maskování (Tarnanstriche) — žlutý podklad s nepravidelnými skvrnami červenohnědé (Rotbraun) a olivově zelené (Olivgrün).

Na začátku roku 1945 došlo k další změně. Nedostatek barev a surovin se začal výrazně projevovat. Zatímco dříve se vozidla natírala kompletně žlutým základem a až poté kamuflovala, nově se zaváděl tzv. Sparanstrich — úsporný nátěr. Používaly se sice stejné barvy, ale aplikovaly se přímo na základní nátěr bez podkladu. Změnil se i samotný podklad: místo tmavě žluté se jako základní začala používat olivově zelená. V posledních měsících války kvůli akutnímu nedostatku materiálu zůstávaly některé části techniky nenalakované — pouze s červenohnědým základním nátěrem (Grundierung).

Standardy barev německé armády za druhé světové války

Standardizace barevných odstínů pro vojenskou techniku v Německu začala dávno před vznikem Wehrmachtu. Už v roce 1927 zavedl Říšský výbor pro dodací podmínky (Reichs-Ausschuss für Lieferbedingungen) jednotný systém průmyslových barev — paletu 40 odstínů označenou jako RAL 840. Právě tato soustava se později stala základem pro armádní barevné normy.

Až do roku 1941 se barvy pro obrněnou techniku označovaly názvem a číslem — například Grün Nr. 28 (zelená č. 28) nebo Schwarz Nr. 5 (černá č. 5). Tento systém však nepočítal s přesně definovanými vzorky odstínů, a v podmínkách hromadné výroby se ukázal jako nepříliš vhodný pro centrální zásobování a jednotný kamuflážní standard.

Dne 10. února 1941 došlo k reorganizaci systému značení: místo dosavadních názvů a čísel dostaly barvy čtyřmístné kódy podle normy RAL. Například Dunkelgrau Nr. 46 byl nově označen jako RAL 7021 Dunkelgrau, Grün Nr. 28 se změnil na RAL 6007 Grün atd. Tento krok umožnil sjednotit odstíny, zjednodušit logistiku a zavést jednotný barevný systém napříč celou armádou. Norma RAL se mimochodem používá dodnes — jak ve vojenské, tak i v civilní sféře.