Moderní německé letectvo

Moderní německé vzdušné síly, známé jako Luftwaffe, byly založeny v roce 1956 během studené války jako letecká složka Bundeswehru, ozbrojených sil tehdejšího Západního Německa. Po znovusjednocení Německa v roce 1990 byly do jejich řad začleněny jednotky bývalé NDR, které byly součástí Národní lidové armády. Je však důležité zdůraznit, že současná Luftwaffe nemá žádnou spojitost s Luftwaffe z dob druhé světové války, která existovala v letech 1935 až 1945 a byla rozpuštěna po skončení války. Přesto se termín "Luftwaffe" často používá jak pro označení letectva z období druhé světové války, tak pro současné německé vzdušné síly.

Vývoj Luftwaffe

Po druhé světové válce bylo Německu zakázáno mít vlastní vojenské letectvo na základě dohod Spojenců, které vstoupily v platnost v roce 1946. Zákaz trval až do roku 1955, kdy se Západní Německo stalo členem NATO. 9. ledna 1956 byla Luftwaffe oficiálně obnovena jako součást nového Bundeswehru. V nově vzniklé Luftwaffe sloužili také někteří zkušení piloti z druhé světové války, včetně Ericha Hartmanna. První letouny, které Luftwaffe získala, byly Republic F-84 Thunderstreak, dodané v lednu 1956. Luftwaffe působila v rámci dvou velitelství: jedno spadalo pod britskou Druhou taktickou leteckou armádu a druhé pod americkou Čtvrtou taktickou leteckou armádu.

V počátečních letech byly zřízeny klíčové jednotky, jako například 61. dopravní křídlo (Lufttransportgeschwader 61, LTG 61), vybavené letouny Douglas Dakota, a 31. stíhací-bombardovací eskadra (Jagdbombergeschwader 31, JaBoG 31) s americkými letouny Thunderstreak. Vznikla také 71. stíhací eskadra (Jagdgeschwader 71, JG 71), která byla vyzbrojena kanadskými stíhačkami Sabre. Do roku 1963 byla Luftwaffe reorganizována do dvou smíšených leteckých divizí, zatímco 7. letecká divize a námořní letectvo Německa spadaly pod velení NATO v oblasti Baltského moře.

V roce 1960 Luftwaffe získala první stíhačky F-104 Starfighter, které se staly klíčovými během studené války. Poslední z těchto letounů byly vyřazeny z provozu počátkem 90. let. V 70. letech Luftwaffe získala nová letadla, například transportní C-160 Transall, cvičné letouny Alpha Jet, a stíhačky F-4 Phantom a Panavia Tornado.

Po sjednocení Německa v roce 1990 byly letouny a personál vzdušných sil NDR (Luftstreitkräfte der NVA) integrovány do Luftwaffe. Sovětské stroje jako Su-17, MiG-21, MiG-23 a MiG-29 byly postupně nahrazovány moderními letouny NATO. MiGy-29, které byly součástí 73. stíhacího křídla (Jagdgeschwader 73, JG 73), byly nahrazeny letouny Eurofighter Typhoon v roce 2004.

V roce 2018 zahájila Luftwaffe proces výměny stíhaček Panavia Tornado a zvažovala několik alternativ, včetně letounů Eurofighter Typhoon, F-15 Advanced Eagle, F/A-18E/F Super Hornet a F-35 Lightning.

V březnu 2022 německá ministryně obrany Christine Lambrechtová oznámila plány na pořízení 35 stíhaček Lockheed Martin F-35 Lightning II jako náhradu za Tornado, které byly jediné německé letouny schopné nést americké jaderné zbraně. Německo rovněž plánuje nákup 15 letounů elektronického boje Eurofighter Typhoon, které nahradí starší Growlery. V dubnu 2022 Německo oznámilo, že jako náhradu za zastaralé vrtulníky Sikorsky CH-53 Sea Stallion pořídí CH-47F Chinook v rámci programu modernizace těžkých transportních vrtulníků (Schwerer Transporthubschrauber, STH).

Bojová historie moderní Luftwaffe

Moderní německé vzdušné síly se poprvé dostaly do bojové situace krátce po svém založení. V září 1956 během cvičení NATO „Checkmate“ dva stíhače Republic F-84F Thunderstreak z eskadry JaBoG 32 nechtěně narušily vzdušný prostor Východního Německa kvůli špatným povětrnostním podmínkám a chybám v navigaci. Stíhače byly zachyceny vzdušnými silami NDR, ale letouny Luftwaffe se jim podařilo uniknout a bezpečně přistály na letišti Tegel v Berlíně, které tehdy spravovaly francouzské jednotky. V roce 1962 se stal podobný incident, při němž byl letoun Hawker Sea Hawk německého námořního letectva bohužel sestřelen.

První bojové nasazení Luftwaffe nastalo až v 90. letech. V září 1995, během operace „Deliberate Force“, podporovaly letouny Tornado Luftwaffe dělostřelecké útoky NATO proti bosenskosrbským pozicím v Sarajevu, Bosna a Hercegovina.

V roce 1999 se Luftwaffe podílela na vojenské kampani v Kosovu, společně s ostatními členy NATO. Letouny Tornado byly nasazeny do misí na potlačení protivzdušné obrany v oblasti Kosova. V letech 2005 a 2008 byly stíhače F-4F Phantom II Luftwaffe zapojeny do hlídkovacích misí NATO nad Baltskými státy.

V roce 2006 Luftwaffe nasadila průzkumné letouny Panavia Tornado z 51. průzkumného křídla "Immelmann" (Aufklärungsgeschwader 51 "Immelmann", AG 51) na leteckou základnu Mazar-i-Sharif na severu Afghánistánu na podporu operací v této oblasti. Na této základně byly rovněž umístěny vrtulníky německé armády a transportní letouny C-160 Transall zajišťovaly přepravu jak v rámci Afghánistánu, tak i mimo něj.

Vývoj kamuflážních schémat Luftwaffe

Kamufláž letounů Luftwaffe se v průběhu historie měnila podle požadavků vojenské taktiky a technologického pokroku. Každé nové kamuflážní schéma bylo navrženo s cílem zvýšit efektivitu maskování letounů v různých prostředích a snížit jejich viditelnost na bojišti.

Prvním standardním kamuflážním schématem pro Luftwaffe bylo Norm 62, které používalo dvoubarevnou kombinaci šedé a olivové pro účinné maskování v podmínkách západoněmeckých terénů.

Schéma Norm 72 vylepšilo rozmístění kamuflážních prvků, aby letouny byly méně viditelné ve vzduchu i na zemi během bojových operací.

Schéma Norm 76 přidalo černou barvu ke standardním šedým a olivovým odstínům, čímž se zlepšilo maskování jak ve dne, tak v noci.

V roce 1981 bylo zavedeno složitější vícebarevné schéma Norm 81, které zlepšovalo maskování v různorodých prostředích. Toto schéma bylo široce využíváno na letounech Phantom.

Schéma Norm 83 bylo navrženo pro lepší maskování v evropských klimatických podmínkách. Skládalo se převážně z různých odstínů zelené, které umožňovaly maskování letounů v otevřeném terénu i na pozadí lesních porostů.

S integrací Německa do NATO začala Luftwaffe používat standardy maskování sladěné s aliančními partnery. Trojbarevné schéma Norm 90J se stalo oblíbeným standardem, protože odpovídalo standardům NATO.

Schéma Norm 95 představovalo kompletní přechod na šedou paletu podle standardu FS (Federal Standard), což zjednodušilo údržbu letounů a zlepšilo jejich kompatibilitu s letectvem ostatních členských zemí NATO.

Změny v kamuflážních schématech Luftwaffe měly za cíl zlepšit účinnost maskování v různých bojových situacích a snížit viditelnost letounů pro nepřátelské radary. Navíc standardizace barev zjednodušila údržbu letounů a urychlila proces lakování a oprav, což bylo v bojových operacích zásadní.

Standardy kamuflážních barev německého letectva

Během své historie Luftwaffe prošla několika důležitými změnami v kamuflážních standardech, které odrážely měnící se vojenské potřeby, technologický pokrok a mezinárodní spolupráci. Jedním z nejdůležitějších kroků bylo zavedení standardu barev Federal Standard 595 (FS), který nahradil tradiční německý systém RAL, a symbolizoval tak přizpůsobení Luftwaffe novým geopolitickým podmínkám.

Na počátku byly letouny Luftwaffe lakovány podle systému RAL, který poskytoval jednotné standardy barev pro německý průmysl i armádu. Tento systém byl používán pro vojenské i průmyslové účely v celém Německu.

Po vstupu Západního Německa do NATO v roce 1955 byla potřeba sladit kamuflážní schémata s ostatními aliančními silami. Tento přechod vedl k zavedení standardu FS, který byl používán v rámci celého NATO a zjednodušil údržbu letounů.

V roce 1983 bylo zavedeno kamuflážní schéma Norm 83, které používalo zelené odstíny jako přechod ke standardům NATO. V 90. letech Luftwaffe přešla na trojbarevné schéma Norm 90J, které splňovalo požadavky NATO a zahrnovalo barvy FS.

Po sjednocení Německa v roce 1990 Luftwaffe převzala část letectva bývalé NDR, včetně sovětských letounů, jako jsou Su-17, MiG-21, MiG-23 a MiG-29, které byly lakovány podle typických poválečných sovětských standardů.

Do roku 1995 Luftwaffe dokončila přechod na kamuflážní schéma Norm 95, které bylo založeno na šedé paletě FS. Tento přechod usnadnil údržbu letounů a zlepšil jejich kompatibilitu s letectvem USA a dalšími spojeneckými silami NATO.

Přijetí nových barevných standardů bylo pro Luftwaffe klíčovým krokem k integraci do NATO, což usnadnilo údržbu a identifikaci letounů v rámci aliance. Tento krok také symbolizoval strategickou orientaci Německa směrem k silnější spolupráci s mezinárodními partnery a zvyšování efektivity vzdušných sil.