Německá armáda v meziválečném období

Po skončení první světové války byly německé ozbrojené síly v lednu 1919 oficiálně rozpuštěny. Už v březnu téhož roku však německá vláda rozhodla o vytvoření nové prozatímní armády – Reichswehru, který měl sloužit jako základ budoucí obrany země. Po přechodném období byl Reichswehr formálně ustaven v lednu 1921. Podle podmínek Versailleské smlouvy z roku 1919 byla velikost armády i její výzbroj přísně omezena. Armáda směla být využívána výhradně k udržování vnitřního pořádku a ochraně státních hranic. Zakázané byly těžké zbraně, jako dělostřelectvo s ráží nad 105 mm, obrněná vozidla, ponorky a velké válečné lodě. Německu bylo rovněž zakázáno budovat vojenské letectvo.

Reichswehr v ozbrojených střetech

Na počátku 20. let byl Reichswehr nejčastěji nasazován proti levicovým povstáním, například při lednovém povstání v Berlíně v roce 1919, které organizoval Svaz Spartaka (Spartakusbund) – známé jako spartakovské povstání. Obranné úkoly často přebíraly dobrovolnické polovojenské jednotky zvané Freikorps, na které se nevztahovala omezení Versailleské smlouvy, nebo působily tam, kde Reichswehr neměl dostatek vlastních sil. Patřily sem střety s polskými a litevskými ozbrojenými skupinami a boj s Rudou rúrskou armádou (Rote Ruhrarmee), dělnickou milicí, která vznikla během levicového povstání v Porúří v roce 1920. V říjnu a listopadu 1923, během zásahu proti levicovým vládám v Sasku a Durynsku (tzv. Reichsexekution), spolupracoval Reichswehr s nacionalistickými dobrovolnickými jednotkami. Generálové Reichswehru udržovali těsné vztahy s pravicově radikálními veteránskými organizacemi jako Stahlhelm a Kyffhäuserbund, které otevřeně vystupovaly proti Výmarské republice a jejím demokratickým principům.

Od roku 1921 pracoval Reichswehr – navzdory Versailleské smlouvě – v utajení na vývoji nových zbraní a na obnově vojenského letectva ve spolupráci se sovětskou Rudou armádou. Německo investovalo do nových technologií a mohlo školit své důstojníky na území SSSR.

Spolupráce mezi Reichswehrem a Rudou armádou byla výhodná pro obě strany. Německo podporovalo rozvoj sovětského vojenského průmyslu a sovětští velitelé se školili v Německu. Na oplátku získal Reichswehr přístup k potřebné výzbroji a možnost cvičit své jednotky mimo dohled západních mocností. V sovětském Lipecku vznikla letecká škola, kde němečtí instruktoři vycvičili zhruba 120 sovětských pilotů, více než 100 pozorovatelů a asi 30 mechaniků. Část kurzů probíhala i na území Německa. Hlavním cílem spolupráce byla příprava personálu pro budoucí německé vojenské letectvo, navzdory mezinárodním zákazům.

Okupace Porúří francouzskými a belgickými jednotkami v roce 1923 byla vážnou krizí pro Výmarskou republiku. Reichswehr nebyl schopen zasáhnout – jednak kvůli omezením vyplývajícím z Versailleské smlouvy, jednak kvůli vnitropolitické nestabilitě. V listopadu 1923, během pokusu o nastolení pravicové diktatury v Bavorsku (tzv. Pivní puč – Beerhallputsch), předal prezident Friedrich Ebert mimořádné pravomoci ministru obrany Ottu Gesslerovi. Tím získal Reichswehr politickou roli a přešel od čistě obranné funkce k nástroji vnitřního upevnění režimu.

Po podpisu Locarnských dohod v roce 1925 a vstupu Německa do Společnosti národů bylo Porýní demilitarizováno. Do roku 1930 rostl vliv Reichswehru v souvislosti s rozkladem parlamentního systému a přechodem k prezidentské vládě prostřednictvím dekretů. Franz von Papen a generál Kurt von Schleicher dokonce zvažovali použití armády k odstranění Výmarské republiky.

V roce 1935 byl Reichswehr oficiálně rozpuštěn. Režim Adolfa Hitlera zahájil rozsáhlé přezbrojení, které porušovalo Versailleskou smlouvu. Dne 1. března byly založeny vojenské letecké síly Luftwaffe a 16. března byl zaveden všeobecný branný povinnost. Téhož dne byl Reichswehr přejmenován na Wehrmacht.

Vývoj německého maskování

Po první světové válce se ukázalo, že jednotný šedozelený nátěr Feldgrau už pro moderní bojiště nestačí. Už v roce 1918 nařídilo armádní velení zkoušet tříbarevné maskování na technice. Dne 12. května 1920 schválilo Vrchní velitelství (Heeresleitung) nový vícebarevný nátěr Buntfarbenanstrich. Na vozidla se stříkaly skvrny zelené, žluté a hnědé barvy. Zpočátku se barvilo štětcem, později se přešlo na stříkací pistole – práce byla rychlejší a povrch rovnoměrnější.

Úřední věstník H.V.Bl. 1922, č. 24 upřesnil, že tříbarevné maskování patří jen na bojovou techniku – obrněná vozidla, speciální dělostřelecké tahače a podobně. Ostatní vozidla zůstala v odstínu Feldgrau. Buntfarbenanstrich se používal i v prvních letech Wehrmachtu; kresba skvrn se mohla lišit podle výrobce, roku výroby či typu stroje. Přesto se tříbarevný nátěr stal charakteristickým znakem německého maskování meziválečné éry.

Barevné standardy v německé armádě

23. dubna 1925 vznikl v Německu RAL – Státní výbor pro dodací podmínky (Reichsausschuss für Lieferbedingungen, RAL). Podléhal ministerstvu hospodářství, ale právně fungoval samostatně. Jeho úkolem bylo sjednotit technické normy – mimo jiné zavést jednotný systém barev pro průmysl, dopravu i armádu.

První soupis barev vyšel roku 1927 jako norma RAL 840. Umožnil výrobcům sjednotit odstíny a snížit náklady díky hromadným objednávkám. Dovoz pigmentů byl omezený – Německo trpělo nedostatkem deviz a říšská marka neměla v zahraničí cenu – proto se používaly hlavně domácí suroviny. V dalších letech paleta rostla; nové odstíny požadovaly úřady, pošta či železnice, takže počet barev přesáhl stovku.

Ještě v roce 1927 přibyla dopravní norma RAL 840 B se 40 odstíny určenými pro vozidla. V červnu 1932 byla přepracovaná verze označena RAL 840 B2, aby se nepletla se starší. Poté se systém rozšiřoval pomocí doplňkových listů, tzv. Ergänzungsblätter, které přidávaly další barvy podle aktuálních potřeb.