Sovětské letectvo ve studené válce

Ke konci existence Sovětského svazu bylo sovětské vojenské letectvo s více než 6 000 letadly největší vzdušnou silou na světě. Bylo vytvořeno v roce 1946 reformou leteckých jednotek Rudé armády, která se po druhé světové válce přeměnila na moderní vojenské letectvo.

Kromě hlavní složky existovaly i další specializované části letectva, například letectvo protivzdušné obrany, námořní letectvo, strategické raketové síly, letectvo výsadkových jednotek, pohraniční letectvo pod velením KGB a také kosmické síly.

Sovětské letectvo ve světových konfliktech

Po druhé světové válce Sovětský svaz pokračoval v aktivní zahraniční politice. Podporoval socialisticky orientované země, zatímco Spojené státy se postavily na stranu západních demokracií. Toto ideologické soupeření vedlo k vytvoření dvou bloků – Varšavské smlouvy a NATO. Konflikty mezi nimi daly vzniknout studené válce, která trvala až do rozpadu SSSR.

Korejská válka (1950–1953) byla jedním z prvních přímých střetů této doby. Sovětské stíhačky MiG-15 (podle klasifikace NATO „Fagot“) se zde poprvé utkaly v souboji s americkými F-86 Sabre. Sovětští piloti také čelili britskému Královskému letectvu, francouzskému letectvu a dalším spojeneckým silám.

V 50. letech se Sovětský svaz zapojil do války ve Vietnamu. Sovětské letectvo dodalo Severnímu Vietnamu přibližně 300 letadel, aby podpořilo jeho boj proti americkým jednotkám a jejich spojencům.

Konec 50. let přinesl přechod na nadzvuková letadla druhé generace. Do výzbroje vstoupily stroje jako stíhačka MiG-21 („Fishbed“ podle NATO), útočné letouny Su-7 („Fitter-A“) a Su-9, stejně jako strategické bombardéry Tu-22 („Blinder“).

V 60. letech se objevila letadla třetí generace. Mezi ně patřily přepadové stíhačky MiG-25, které dosahovaly rychlosti přes 3 Machy, víceúčelová letadla MiG-23 („Flogger“) a Su-17 („Fitter“) se schopností měnit geometrii křídel.

Na počátku 80. let se objevily stroje čtvrté generace, například stíhačky MiG-29 („Fulcrum“), MiG-31 („Foxhound“), Su-27 („Flanker“), a také útočné letouny Su-25 („Frogfoot“) a Su-24 („Fencer“). Významným symbolem byl strategický bombardér Tu-160 („Blackjack“), známý jako „Bílá labuť“.

Sovětská intervence v Afghánistánu (1979–1989) byla zásadní zkouškou pro sovětské letectvo, které se zde intenzivně využívalo k boji proti mudžahedínům. K nasazeným strojům patřily stíhačky MiG-21, Su-17, Su-22, Su-25 a další. V 70. a 80. letech se sovětská letadla účastnila také konfliktů v Africe, například války v Ogadenu (1977–1978) nebo občanské války v Angole (1975–2002). Kromě dodávek techniky Sovětský svaz vysílal do spřátelených států i vojenské poradce.

Na konci 80. let se Sovětský svaz potýkal s ekonomickými problémy, které přerušily plány na vývoj stíhaček páté generace. Po rozpadu SSSR v roce 1991 byla část sovětských letadel rozdělena mezi nástupnické státy, kde jsou některé stroje dodnes aktivní a představují dědictví sovětské letecké techniky.

Které země používaly sovětské letecké barvy?

Sovětský svaz dodával svou leteckou techniku do spojeneckých zemí socialistického bloku. Mezi ně patřily například Kuba, Severní Korea, Vietnam nebo Angola. V těchto zemích letadla často používala původní sovětská kamuflážní schémata. Důležitou roli hrály také státy Varšavské smlouvy, jako Československo, Východní Německo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Bulharsko a Albánie. Letectva těchto zemí byla z velké části vybavena sovětskou technikou, která tvořila základ jejich vzdušných sil.

Po rozpadu Sovětského svazu se tato technika stala základem letectva nově vzniklých států, jako Rusko, Ukrajina, Bělorusko, Kazachstán, Arménie, Gruzie, Ázerbájdžán nebo Moldavsko. Tyto státy postupně vyvinuly vlastní kamuflážní vzory, které lépe odpovídaly místním podmínkám. Přesto však mnoho vnitřních částí, například kabiny nebo motorové prostory, zůstalo v původních sovětských barvách.

Kamufláž sovětského letectva během studené války

Po druhé světové válce se důraz v konstrukci sovětských letadel přesunul od kamufláže k technickým parametrům, jako byla rychlost, dolet a stoupavost. Matné povrchy snižovaly aerodynamickou účinnost, a proto se od kamufláže v pozdních 40. letech téměř upustilo. Letadla byla často natírána hliníkovým lakem, který chránil povrch, nebo zůstala nenatřená.

Účast sovětského letectva ve válkách studené války však ukázala potřebu kamufláže. Například během války ve Vietnamu byla sovětská letadla využívána jako základ vzdušných sil Severního Vietnamu. Stejně tak během války v Afghánistánu byla letadla, jako MiG-21, Su-17, Su-22 nebo Su-25, opatřena vícebarevnými kamuflážními vzory. Tyto kamufláže zahrnovaly zelené, hnědé a pískové tóny pro horní povrchy a světle modrou pro spodní části.

S příchodem modernějších typů, jako MiG-29 a Su-27, se objevila pokročilá kamuflážní schémata. MiG-29 používal kombinaci šedé a zelené barvy, zatímco Su-27 měl typické modré odstíny, které byly ideální pro maskování proti obloze.

Standardy barev v sovětském letectvu

Během druhé světové války byly odstíny sovětských leteckých barev označovány číselnými kódy, například AMT-4 (АМТ-4). Po válce však systém označování změnil svůj přístup – určoval typ nátěru, ale ne barvu. Například kód AS-1115 (АС-1115) specifikoval povrchovou úpravu, zatímco barvy byly popsány názvy jako smaragdová (изумрудный), písková (песочный) nebo hnědá (коричневый). Tento systém byl efektivní při výrobě, ale pro vojsko znamenal nutnost striktně dodržovat předpisy.

Kamuflážní schémata sovětských letadel byla navržena pro operace v různých klimatických a geografických podmínkách. Sovětská letectva působila ve střední Evropě, Asii, Africe nebo Latinské Americe, kde byla kamufláž klíčovým prvkem pro snížení viditelnosti během bojových operací.