Art Model AM 7209 Mikojan-Gurevič Je-8/2, sovětský experimentální stíhací letoun

Mikojan-Gurevič Je-8/2, sovětský experimentální stíhací letoun

Na počátku roku 1960 zahájila konstrukční kancelář Mikojan-Gurevič práce na hluboké modernizaci frontového stíhače MiG-21PF. Výsledkem tohoto vývojového programu, zprvu vedeného pod předběžným služebním označením MiG-23, se stal experimentální nadzvukový přepadový stíhací letoun Je-8.

Koncepčně se nový letoun od svého sériového předchůdce radikálně odlišoval. Přemístění lapače vzduchu na spodní část trupu uvolnilo celou příďovou partii, kam konstruktéři zabudovali výkonný radiolokátor Sapfir-23. Ten tvořil hlavní senzor zbraňového systému S-23, navrženého pro řízené střely vzduch-vzduch středního dosahu K-23 (později přeznačené na R-23). Další aerodynamickou inovací se stala instalace volně plovoucí přední vodorovné plochy před kabinou pilota – destabilizátoru o rozpětí 2,60 m –, přičemž konvenční plovoucí vodorovné ocasní plochy na zádi zůstaly zachovány. Destabilizátor nedisponoval aktivním řízením pilotem: v podzvukových rychlostech se volně natáčel ve směru nabíhajícího proudu vzduchu, zatímco při nadzvukových rychlostech byl pevně aretován v neutrální poloze. Tento mechanismus posunul těžiště vztlaku dopředu a účinně potlačil nadměrnou podélnou statickou stabilitu, což ve výšce 15 000 m umožnilo zdvojnásobit povolené provozní násobky přetížení z 2,5 na 5,0 g.

Zkušební výroba zhotovila pro letové zkoušky dva exempláře. První stroj, Je-8/1, byl dokončen počátkem roku 1962 a 5. března s ním zkušební pilot Georgij Mosolov poprvé odstartoval. Koncem jara byl připraven i druhý prototyp Je-8/2, na němž Alexandr Fedotov od 29. června absolvoval 13 zkušebních letů. Vzhledem k tomu, že operační radiolokátor ještě nebyl k dispozici, létaly oba stroje se 160kilogramovou zátěžovou maketou a kontrolně-záznamovou aparaturou v přídi.

Dne 11. září 1962 došlo během 40. letu stroje Je-8/1 k těžké havárii pohonné jednotky. Při akceleraci ve výšce 15 000 m a rychlosti 2 000 km/h (M = 1,78) se vlivem konstrukční vady roztrhl disk šestého stupně kompresoru zkušebního motoru Tumanskij R-21F-300. Úlomky prorazily trup, palivové nádrže a přeťaly oba nezávislé hydraulické okruhy. Vypukl požár a letoun okamžitě ztratil ovladatelnost. Stroj přešel do strmé neřízené spirály s rychlou rotací. Mosolov se katapultoval při nadzvukové rychlosti a navzdory těžkým zraněním, která utrpěl nárazem o konstrukci a dynamickým tlakem nabíhajícího vzduchu, nehodu přežil.

Po havárii byly letové zkoušky na obou strojích trvale ukončeny. Přestože se drak i aerodynamická koncepce plně osvědčily, program byl zrušen. Vojenské velení přehodnotilo takticko-technické požadavky a dalo přednost těžšímu letounu nové generace s měnitelnou geometrií křídla (izdělije 23-11). Tento typ byl posléze zaveden do sériové výroby jako definitivní MiG-23, přičemž převzal zbraňový systém S-23 s radarem Sapfir-23 a střelami R-23, vytvořený původně pro Je-8. Z koncepčního hlediska Je-8 předběhl svou dobu: kombinace předního destabilizátoru a snížené statické stability položila základy pro vysoce manévrový vzdušný boj, což se naplno uplatnilo až u stíhacích letounů čtvrté generace, jako jsou F-16 a MiG-29.

Takticko-technické parametry Mikojan-Gurevič Je-8

• Délka – 16,24 m
• Rozpětí – 7,154 m
• Rozpětí destabilizátoru – 2,60 m
• Nosná plocha – 23,0 m²
• Maximální vzletová hmotnost – 8 200 kg
• Pohonná jednotka – 1 × proudový motor s přídavným spalováním Tumanskij R-21F-300 o maximálním tahu 7 200 kp
• Maximální rychlost – 2 230 km/h (M = 2,1) ve výšce 12 000 m
• Praktický dostup – 20 300 m