Art Model AM 7201 Grumman F8F-2 Bearcat, stíhací letoun US Navy

Grumman F8F-2 Bearcat, stíhací letoun US Navy

Grumman F8F Bearcat byl vyvinut jako palubní přepadový stíhač, u něhož se kladl prvořadý důraz na výjimečnou obratnost a vysokou stoupavost. Pro dosažení těchto parametrů byl letoun osazen výkonným hvězdicovým motorem Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp, který se již plně osvědčil u stíhaček F6F Hellcat a F7F Tigercat. Dne 27. listopadu 1943 objednalo americké námořnictvo dva prototypy pod označením XF8F-1. Zkušební let prvního z nich proběhl 21. srpna 1944. Díky mimořádně kompaktní konstrukci draku se inženýrům podařilo vytvořit stíhač o 20 % lehčí než jeho předchůdce F6F Hellcat. Toto radikální snížení hmotnosti zajistilo nárůst stoupavosti o 30 %.

K bojovým útvarům začaly první sériové letouny přicházet v únoru 1945. Základní verze F8F-1 byla koncipována jako celokovový samonosný dolnoplošník. Pro úsporu cenného místa na palubách a v hangárech letadlových lodí se vnější dvě třetiny křídla sklápěly svisle vzhůru. Letoun disponoval plně zatahovatelným klasickým podvozkem s ostruhovým kolečkem, pancéřováním pilotní kabiny a samosvornými palivovými nádržemi. Sériové stroje navíc dostaly v porovnání s prototypy o něco vyšší svislou ocasní plochu. O pohon se staral motor R-2800-34W, přičemž výzbroj prvních sérií tvořila čtveřice kulometů ráže 12,7 mm. Americké námořnictvo projevilo v nový projekt obrovskou důvěru a objednalo 2 023 letounů F8F-1 již v roce 1944, krátce po zahájení letových zkoušek. Jako první se na nové stíhačky přezbrojila peruť VF-19, a to 21. května 1945.

Do ukončení výroby v květnu 1949 postavila společnost Grumman celkem 1 266 Bearcatů. Základ výrobního programu tvořila standardní verze F8F-1 (765 letounů). Další varianty zahrnovaly 100 stíhaček F8F-1B vyzbrojených čtyřmi 20mm kanony a 36 nočních stíhačů F8F-1N vybavených radarem. Později výrobce představil vylepšenou verzi F8F-2, jíž bylo vyrobeno 293 kusů. Tato varianta se vyznačovala přepracovaným krytem motoru, ještě vyšší ocasní plochou, zesílenou konstrukcí draku a standardní výzbrojí čtyř 20mm kanonů. Model F8F-2 se stal základem pro úzce specializované modifikace: 12 nočních stíhačů F8F-2N a 60 fotoprůzkumných letounů F8F-2P, které nesly pouze dva kanony.

Na sklonku operační služby byla menší část letounů přestavěna na rádiem řízené cvičné terče (F8F-1K) a řídicí letouny bezpilotních prostředků (F8F-1D a F8F-2D). Do konce roku 1952 americké námořnictvo své poslední Bearcaty definitivně stáhlo z výzbroje. Letoun se však dočkal rozsáhlého bojového nasazení v zahraničí. V rámci Programu vzájemné obranné pomoci předaly Spojené státy zhruba 200 stíhaček (převážně verzí F8F-1 a F8F-1B) francouzskému letectvu, které je intenzivně využívalo během první indočínské války. Thajské královské letectvo rovněž získalo 100 letounů F8F-1 a 29 strojů F8F-1B.

Takticko-technické parametry Grumman F8F Bearcat

• Rok zařazení do služby – 1945
• Délka – 8,61 m
• Rozpětí – 10,92 m
• Výška – 4,22 m
• Nosná plocha – 22,67 m²
• Hmotnost prázdného letounu – 3 207 kg
• Maximální vzletová hmotnost – 5 870 kg
• Pohonná jednotka – 1 × hvězdicový motor Pratt & Whitney R-2800-34W Double Wasp o výkonu 2 100 k
• Maximální rychlost – 730 km/h
• Cestovní rychlost – 272 km/h
• Praktický dostup – 11 795 m
• Maximální stoupavost – 1 395 m/min
• Dolet – 1 778 km
• Posádka – 1
• Výzbroj – 4 × 20mm kanony (nebo 4 × 12,7mm kulomety u raných F8F-1), 2 × 454kg pumy nebo 4 × 127mm neřízené rakety, 2 × 568l přídavné palivové nádrže